Přeskočit na obsah

Seismograf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Detail seismografu zaznamenávající zemětřesení

Seismograf (řecky seismos – zemětřesení a graphein – psát) nebo seismometr (metero – měřit) je přístroj, který měří a pořizuje zápis velikosti, síly a průběhu seismických vln, vzniklých jak při zemětřesení, tak i lidskou činností. Seismografy jsou využívány seismology studujícími průběh zemětřesení, ale také geology zkoumajícími nitro Země. Časový záznam aktivity se označuje jako seismogram.

Replika seismoskopu Čang Chenga (výstava v Chabot Space and Science Center v roce 2004, Oakland, Kalifornie)

První jednoduchý seismometr sestrojil vynálezce a dvorní astronom dynastie Chan Čang Cheng v roce 132 našeho letopočtu. Po několika zemětřeseních v tomto roce sestrojil Čang Cheng „přístroj“, který měl varovat před dalším zemětřesením. Šlo o bronzovou nádobu o průměru asi 2 metry. Na jejím vnějšku bylo rovnoměrně rozmístěno osm plastik draka s měděnou kuličkou v tlamě směřující dolů. Kolem nádoby pod plastikami byly umístěny plastiky žab s otevřenými ústy. Když došlo k otřesům, kyvadlo se uvnitř džbánu pohybovalo ve vymezených směrech. Zatlačilo páčku, která otevřela příslušnou dračí tlamu. Kulička spadla do tlamy žáby umístěné pod drakem a zvuk upozornil na zemětřesení. Otevřená tlama draka pak ukazovala směrem k němu. První „západní“ popis tohoto zařízení pochází z roku 1703, jeho autorem je francouzský fyzik a kněz Jean de Hautefeuille.[1]

Okolo roku 1856 vyvinul Luigi Palmieri elektromagnetický seismograf, u nějž vibrace zemětřesení spojovaly elektrický okruh. Přístroj umožnil zaznamenávání času nebo připojení dalších zařízení. Další z kyvadlových seismografů sestrojil John Milne na Imperial College of Engineering v Japonsku v roce 1880.

První seismogram vzdáleného zemětřesení byl zaznamenán v roce 1889 náhodou v Postupimi. Astronom Ernst von Rebeur-Paschwitz zaznamenal povrchové vlny zemětřesení v Japonsku pomocí zařízení, které bylo určeno pro měření průhybů podle astrofyzikálních vlivů. Ernst von Rebeur-Paschwitz je považován za jednoho z otců seismologie.

V roce 1904 vyvinul Boris Borisovič Golicyn v Petrohradě elektrodynamický seismograf, který nahradil mechanická zařízení a po několika technických zlepšeních se stal vzorem moderních zařízení.

Za dalšího z vynálezců seismografu je považován německý fyzik Emil Wiechert.[2] Jeho seismograf s vysokou citlivostí poprvé dovolil průběžný záznam globální zemětřesné aktivity a stal se modelem pro většinu přístrojů používaných v seismických stanicích po celém světě již desítky let.

Vyhodnocování

[editovat | editovat zdroj]

Pro určení přesného místa a času zemětřesení se používá síť seismografů. Pro přesnou lokalizaci jsou vyhodnocovány časové rozdíly (princip ložiska). Vzhledem k tomu, že se seizmické vlny šíří uvnitř Země rychlostí několika kilometrů za sekundu, zaznamenat lze po krátké době zemětřesení například na jiném kontinentě. Kromě přirozených zemětřesení lze pomocí seismografů také registrovat:

  • indukované zemětřesení – zemětřesení způsobené lidskou činností
  • mikroseismický nepokoj
  • trhací práce (např. v lomech)
  • jaderné testy
  • vibrace v dopravě

V závislosti na konstrukci přístroje lze zaznamenat:

Ze záznamů lze vyvodit:

  • velikost zemětřesení
  • místo původu (epicentrum a hypocentrum)
  • frekvenční spektrum
  • časové, prostorové a energetické rozložení

Nejjednodušší seismometr

[editovat | editovat zdroj]

Demonstrovat neustálé jemné, subjektivně nepociťované otřesy půdy můžeme tímto velmi jednoduchým zařízením. Při západu slunce položíme lavor s vodou na zem tak, aby hladina vrhala odraz (prasátko) na zastíněnou stěnu. Čím je stěna dál od lavoru, tím je seismometr citlivější a chvění obrazu na stěně je pozorovatelné, i když máme pocit, že je půda zcela klidná. Nejlepších výsledků dosáhneme, když lavor leží přímo na skalním podloží, například na skalním výchozu.

Uspořádání jednoduchého, leč citlivého seismometru. Lavor s vodou by měl být spojen se zemí, nejlépe se skalním podložím (skalní výchoz). Odraz promítáme na co nejvzdálenější zastíněnou stěnu, aby byly patrné i velmi jemné pohyby země.
Uspořádání jednoduchého, leč citlivého seismometru. Lavor s vodou by měl být spojen se zemí, nejlépe se skalním podložím (skalní výchoz). Odraz promítáme na co nejvzdálenější zastíněnou stěnu, aby byly patrné i velmi jemné pohyby země.
  1. Joseph Needham. Science and Civilisation in China: Paper and Printing. [s.l.]: Cambridge University Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-521-08690-5. S. 122. 
  2. Joseph F. Mulligan: Emil Wiechert (1861–1928): Esteemed seismologist, forgotten physicist. American Journal of Physics, sv. 69, 2001, s. 277-287.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]