Přeskočit na obsah

Olga Alexandrovna Ruská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Olga Alexandrovna Romanovová
Narození1.jul. / 13. června 1882greg.
Petrodvorec
Úmrtí24. listopadu 1960 (ve věku 78 let)
Toronto
Místo pohřbeníYork Cemetery, Toronto
BydlištěGatčinský palác
Toronto
Halton County
Hvidøre
Petrohrad
Amalienborg
Cooksville
Povolánímalířka, filantropka a aristokratka
OceněníŘád sv. Kateřiny
medaile sv. Jiří
ChoťPetr Alexandrovič Oldenburský (1901–1916)[1]
Nikolaj Alexandrovič Kulikovskij (1916–1958)[1]
DětiGuri Nikolaevich Kulikovsky[2]
Tichon Nikolajevič Kulikovskij-Romanov[2]
RodičeAlexandr III. Ruský[3][4] a Marie Sofie Dánská
RodHolstein‑Gottorp‑Romanov
PříbuzníMikuláš II. Ruský, Alexandr Alexandrovič Romanov, Georgij Alexandrovič Romanov, Xenija Alexandrovna Romanovová a Michail Alexandrovič Romanov (sourozenci)
Xenia Kulikovsky[2], Leonid Kulikovsky[2] a Alexander Kulikovsky[2] (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Velkokněžna Olga Alexandrovna Ruská (13. června 1882, Petrohrad, Rusko24. listopadu 1960, Toronto, Kanada) byla ruská velkokněžna, nejmladší dcera cara Alexandra III. Alexandroviče a jeho manželky Marie Fjodorovny.

Black-and-white photograph of the Romanov family. Olga is a young girl who stands at the front resting against the arms of her seated bearded and bald father, who wears a military uniform. The older children and the empress complete the group.
Olga (vepředu uprostřed) s otcem Alexandrem III., 1888. Za nimi (zleva doprava) sourozenci s matkou:Michail, Marie Fjodorovna, Mikuláš, Xenie a Georgij

Olga byla nejmladším dítětem Alexandra III. a Marie Fjodorovny. Narodila se za otcova panování v Peterhofu, západně od Petrohradu. Narození bylo podle tradice oznámeno salvou sto jednoho děla z rampy Petropavlovské pevnosti a obdobnými salvami po celé Rusi.[5] Na doporučení své sestry Alexandry svěřila ji matka do péče anglické vychovatelky Elizabeth Franklinové.[5]

Carská rodina byla častým terčem atentátníků, kvůli osobní bezpečnosti byla vychovávána ve venkovském paláci v Gatčině, přibližně 80 km západně od centra Petrohradu. Olga a její sourozenci však neměli přivyknout bohatosti dřívějšího životního stylu. Podmínky v dětském pokoji byly skromné, téměř spartánské.[6] Spali na tvrdých táborových lůžkách, vstávali za úsvitu, umývali se ve studené vodě a k snídani mívali ovesnou kaši.[6]

Gatčinu poprvé opustila v časném podzimu roku 1888, kdy carská rodina navštívila Kavkaz. Zpáteční vlak 29. října, když se blížil k městečku Borki, v rychlosti vykolejil. Olga s rodiči a čtyřmi sourozenci právě obědvali v jídelním voze, když se vlak zakymácel a pak vyjel mimo trať.

Vztahy s matkou byly od dětství napjaté, vřelé vztahy naopak udržovala s otcem. Ten zemřel v jejích dvanácti letech a na trůn nastoupil bratr Mikuláš.

V roce 1901 se provdala za knížete Petra Alexandroviče Oldenburského, kterého rodina i přátelé považovali za homosexuála. Manželství zůstalo nekonzumováno, manželé žili odděleně, Petr Alexandrovič odmítl první návrh k rozvodu, nakonec bylo manželství carem anulováno v říjnu 1916. Příští měsíc si Olga vzala dragounského důstojníka Nikolaje Alexandroviče Kulikovského do kterého se o několik let dříve zamilovala. Během první světové války sloužila na frontě jako zdravotní sestra a byla vyznamenána medailí za statečnost. Po únorové revoluci a svržení Romanovců uprchla spolu s manželem a dětmi na Krym, kde žili ve stálých obavách, neboť její bratr a rodina byli zavražděni bolševiky.

Se druhým manželem a dvěma syny uprchla Olga v únoru 1920 z Ruska. Připojila se k matce žijící v Dánsku, kterou doprovázela jako společnice a sekretářka. Často ji vyhledávali podvodníci, kteří se vydávali za její mrtvé příbuzné, s patrně nejznámější podvodnicí Annou Andersonovou se setkala v roce 1925 v Berlíně. Po smrti carevny vdovy v roce 1928 zakoupili manželé mléčnou farmu v Ballerupu nedaleko Kodaně. Tady vedla jednoduchý život, pracovala na farmě, starala se o oba syny a malovala. Za svůj život vytvořila více než dva tisíce děl, což přinášelo mimořádné příjmy její rodině a umožňovalo věnovat se charitě.

Když se v roce 1948 cítila ohrožena stalinským režimem, přesídlila celá rodina na farmu v Ontariu v Kanadě. S pokročilým věkem se usídlila v bungalovu v Cooksville v Ontariu, plukovník Kulikovskij zde zemřel v roce 1958. Když se o dva roky později zhoršilo její zdraví, přestěhovala se s oddanými přáteli do malého bytu na východě Toronta. Tady, sedm měsíců po smrti starší sestry Xenie, zemřela ve věku 78 let. Již na konci života byla označována za poslední ruskou velkokněžnu.

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Pavel I. Ruský
 
 
Mikuláš I. Pavlovič
 
 
 
 
 
 
Žofie Dorota Württemberská
 
 
Alexandr II. Nikolajevič
 
 
 
 
 
 
Fridrich Vilém III.
 
 
Šarlota Pruská
 
 
 
 
 
 
Luisa Meklenbursko-Střelická
 
 
Alexandr III. Alexandrovič
 
 
 
 
 
 
Ludvík I. Hesenský
 
 
Ludvík II. Hesenský
 
 
 
 
 
 
Luisa Hesensko-Darmstadtská
 
 
Marie Alexandrovna
 
 
 
 
 
 
Karel Ludvík Bádenský
 
 
Vilemína Luisa Bádenská
 
 
 
 
 
 
Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
Olga Alexandrovna
 
 
 
 
 
Fridrich Karel Ludvík Schleswig-Holstein-Sonderburg-Beck
 
 
Fridrich Vilém Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburský
 
 
 
 
 
 
Frederika Schliebenská
 
 
Kristián IX.
 
 
 
 
 
 
Karel Hesensko-Kasselský
 
 
Luisa Karolina Hesensko-Kasselská
 
 
 
 
 
 
Luisa Dánská a Norská
 
 
Marie Fjodorovna
 
 
 
 
 
 
Fridrich Hesensko-Kasselský
 
 
Vilém Hesensko-Kasselský
 
 
 
 
 
 
Karolina Nasavsko-Usingenská
 
 
Luisa Hesensko-Kasselská
 
 
 
 
 
 
Frederik Dánský
 
 
Luisa Šarlota Dánská
 
 
 
 
 
 
Žofie Frederika Meklenbursko-Zvěřínská
 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grand Duchess Olga Alexandrovna of Russia na anglické Wikipedii.

  1. a b Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  2. a b c d e Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. Ольга Александровна. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XXIa.
  4. Александр III. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek I.
  5. a b Vorres, p. 3
  6. a b Phenix, pp. 8–10; Vorres, p. 4

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]