Přeskočit na obsah

Eleonora Bretaňská (1241)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eleonora Bretaňská
hraběnka z Richmondu
Portrét
Narození1182/84?
Úmrtí10. srpna 1241
Pohřbenaklášter Amesbury
DynastiePlantageneti
OtecGeoffroy II. Bretaňský
MatkaKonstancie Bretaňská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eleonora Bretaňská (bretonsky Eleonora Breizh, francouzsky Aliénor de Bretagne, 1182/84?[1]10. srpna 1241) byla hraběnka z Richmondu. a dědička Bretaně. Většinu svého života strávila jako zajatkyně králů Jana Bezzemka a Jindřicha III. na anglické půdě.

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako dcera anglického prince a bretaňského vévody Geoffroye II. z rodu Plantagenetů a Konstancie, dědičky Bretaně, dcery Conana Bretaňského. Eleonořin otec Geoffroy, pátý syn anglického krále Jindřicha Plantageneta, se roku 1186 během revolty vůči otci zdržoval v Paříži. Zúčastnil se tam rytířského klání, při kterém přišel o život.[2] Ovdovělá Konstancie se poté ještě dvakrát provdala.

Po smrti Eleonořina otce zbyli králi Jindřichovi pouze dva synové, starší Richard Lví srdce a mladší Jan Bezzemek. Richard se stal roku 1189 králem Anglie a krátce po své korunovaci odjel na křížovou výpravu do Svaté země. Při návratu z kruciáty byl v prosinci 1192 u Vídně zajat lidmi rakouského vévody Leopolda V. a uvržen do vězení. 6. ledna 1193 se v Řezně setkal císař Jindřich VI. se svým vznešeným zajatcem. V únoru 1193 bylo dohodnuto, že Anglie zaplatí za propuštění svého krále císaři 100 000 hřiven stříbra a polovinu z této částky dostane vévoda Leopold Babenberský jako věno Eleonory Bretaňské, která se měla provdat za jeho syna.[3]

... tato dcera bratra anglického krále pak na svátek svatého Michaela bude představena jednomu z mých synů, kterého k tomu vyberu...
— vévoda Leopold (dohoda mezi Leopoldem a císařem Jindřichem)[4]
Zřícenina hradu Corfe

Zároveň anglický král slíbil propuštění svých kyperských zajatců - Izáka Komnéna a jeho dcery, kteří byli příbuznými rakouského vévody.[3] V únoru 1194 byl anglický král konečně propuštěn.

V definitivní dohodě sepsané v červnu 1193 ve Wormsu byl Richardův slib, že do sedmi měsíců od svého propuštění pošle svou neteř Eleonoru Bretaňskou synovi rakouského vévody, aby s ní mohl uzavřít manželství. Pokud by se nevěsta ženichovi nezamlouvala, bude Richard slibu zbaven.[5] V prosinci 1194 se tedy Eleonora v doprovodu dcery svrženého Izáka vydala na dlouhou cestu do Rakous. Babenberský vévoda Leopold však 26. prosince spadl z koně a po neúspěšné amputaci zanícené nohy zemřel.[6] Eleonořin průvodce Balduin z Béthune po obdržení této zprávy vydal příkaz k návratu do Francie a Leopoldův syn se své nevěsty nedočkal.[7] O rok později se měl v rámci anglicko-francouzské mírové smlouvy stát Eleonořiným manželem francouzský princ Ludvík.[8] I z této svatby sešlo.

Zajetí a věznění

[editovat | editovat zdroj]

Richard Lví srdce zemřel roku 1199 a zanechal po sobě dva dědice - bratra Jana Bezzemka a Eleonořina bratra Artura, kteří se pustili do bojů o tučné dědictví. V létě roku 1202 se mladičký Artur dopustil chyby a oblehl svou babičku Eleonoru Akvitánskou na hradě Mirebeau. Král Jan svou matku záhy osvobodil a Artura společně s dalšími spiklenci zajal. Eleonora byla v zajetí pravděpodobně již předtím.[zdroj?] Dědičkou Bretaně se po Arturově brzké smrti stala za podpory bretaňských baronů a duchovenstva[9] Eleonořina nevlastní sestra Alix z Thouars.

Eleonora byla na příkaz strýce Jana odvezena do anglického hrabství Dorset na hrad Corfe, kde byla vězněna za poměrně dobrých podmínek.[10] Nesměla se však přes svou opěvovanou krásu - měla přezdívku "bretaňská perla" (Pearl of Brittany nebo také Fair Maid of Brittany) - nikdy provdat a byla přísně hlídána ještě jako starší žena.[11]

Zda byla Eleonora až do své smrti roku 1241 vězněna jen na hradě Corfe, není zcela jasné. Některé zdroje uvádějí jako místo jejího věznění po celou dobu 39 let hrad v Bristolu. Dokumenty krále Jindřicha III., syna Jana Bezzemka a Eleonořina věznitele po Janově smrti, uvádějí hrad Gloucester jako místo jejího nuceného pobytu a sumu 117 liber, která byla za celou dobu na tomto místě za Eleonoru vydána.[12] Zemřela v srpnu 1241 a byla pohřbena nejdříve v převorství sv. Jakuba v Bristolu a poté v klášteře Amesbury. Král Jindřich po jejím skonu věnoval klášteru peníze a pozemky, jež měly zaručit pravidelné bohoslužby vedoucí ke spáse duše zesnulé i jejího bratra Artura Bretaňského.[13]

Jindřicha III. nařídil Amesbury uctít Artura a Eleanora spolu se všemi královnami 1268.

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Fulko V. z Anjou
 
 
Geoffroy V. z Anjou
 
 
 
 
 
 
Ermengarda z Maine
 
 
Jindřich II. Plantagenet
 
 
 
 
 
 
Jindřich I. Anglický
 
 
Matylda Anglická
 
 
 
 
 
 
Matylda Skotská
 
 
Geoffroy II. Bretaňský
 
 
 
 
 
 
Vilém IX. Akvitánský
 
 
Vilém X. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
Filipa z Toulouse
 
 
Eleonora Akvitánská
 
 
 
 
 
 
Aimery I. z Châtellerault
 
 
Eleonora ze Châtelleraultu
 
 
 
 
 
 
Dangerosa de l'Isle Bouchard
 
Eleonora Bretaňská
 
 
 
 
 
Štěpán z Tréguier
 
 
Alan, 1. hrabě z Richmondu
 
 
 
 
 
 
Hedvika de Guingamp
 
 
Conan IV. Bretaňský
 
 
 
 
 
 
Conan III. Bretaňský
 
 
Berta Bretaňská
 
 
 
 
 
 
Matylda FitzRoyová
 
 
Konstancie Bretaňská
 
 
 
 
 
 
David I. Skotský
 
 
Jindřich Skotský
 
 
 
 
 
 
Matylda z Huntingdonu
 
 
Markéta z Huntingdonu
 
 
 
 
 
 
Vilém de Warenne, 2. hrabě ze Surrey
 
 
Ada de Warenne
 
 
 
 
 
 
Alžběta z Vermandois
 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eleanor, Fair Maid of Brittany na anglické Wikipedii.

  1. Michael Jones, "Eleanor, suo jure duchess of Brittany (1182x4–1241)", Oxford Dictionary of National Biography
  2. GALLIOU, Patrick; JONES, Michael. Bretonci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-202-2. S. 208. 
  3. a b KRISCHKE, Helena. Richard Lví srdce - mezi legendou a skutečností, Historický obzor 9/10 2007. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan, 2007. S. 205. 
  4. SOUKUP, Pavel. Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta. Příbram: Knihovna Jana Drdy v Příbrami, 2003. 151 s. ISBN 80-86240-67-3. S. 117. 
  5. OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-481-7. S. 169. 
  6. Soukup, s. 122
  7. Krischke, str. 210
  8. Obermaier, str. 192
  9. Bretonci, str. 209
  10. www.tudorplace.com.ar. www.tudorplace.com.ar [online]. [cit. 2009-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-12. 
  11. Belle S. Tuten a Tracey L. Billado, Feud, violence and practice: essays in medieval studies in honor of Stephen D. White ("Léno, násilí a praxe: Eseje ke studiu středověkých dějin na počest Stephena D. Whitea"), str. 280-285.
  12. WINFIELD, Percy H.; JONES, Michael. The Chief Sources of English Legal History. [s.l.]: Beard Books, 2000. 396 s. ISBN 1587980797. S. 125. 
  13. Houses of Benedictine nuns: Abbey, later priory, of Amesbury. www.british-history.ac.uk [online]. [cit. 2013-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-06. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]