Přeskočit na obsah

Jan Palacký (geograf)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. PhDr. Jan Palacký
Jan Palacký (1885)
Jan Palacký (1885)
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1872
Ve funkci:
1878 – 1889
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1871[1] – 1872
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str.

Narození10. října 1830
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí23. února 1908 (ve věku 77 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
RodičeFrantišek Palacký
Terezie Měchurová
PříbuzníMarie Riegrová-Palacká (sestra)
Jan Měchura (děd)
Alma materKarlo-Ferdin. univ.
Drážďanská univerzita
Pařížská univerzita
Mnichovská univerzita
Profesepedagog, herpetolog a botanik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Palacký, celým jménem Jan Křtitel Kašpar Palacký (10. října 1830 Praha[2]23. února 1908 Královské Vinohrady[3]), byl český geograf, biogeograf, univerzitní profesor, politik a mecenáš. Byl synem Františka Palackého.

Vzdělání nejprve obdržel od otce Františka Palackého i matky Terezie Měchurové a od historika V. V. Tomka, pozdějšího rektora Univerzity Karlovy. Do školy začal chodit od sexty gymnázia v šestnácti letech. Studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, Drážďanské univerzitě, Pařížské univerzitě a Mnichovské univerzitě. Roku 1850 získal titul doktora filozofie, roku 1854 doktora práv a roku 1856 se habilitoval na pražské univerzitě v oboru geografie, kde se roku 1885 stal mimořádným a roku 1891 řádným profesorem. Zabýval se botanickou geografií a zastával teorii společného původu všech rostlin na Zemi.[4]

Od roku 1861 zastával post ředitele Pražské zemědělské jednoty, od roku 1867 byl inspektorem botanických sbírek Národního muzea. Roku 1864 na jeho popud došlo k vzniku Výboru pro přírodovědné zkoumání Čech. V roce 1885 předsedal Mezinárodnímu botanickému kongresu v Antverpách.[4]

Byl v čele společnosti s názvem „Pražské podnikatelství pro telefony v Praze“, která byla u vzniku pražské telefonní sítě.[5] V domě U Modrého jelena zřídil Pražskou telefonní ústřednu. První den 11. srpna 1882 měla síť jedenáct účastníků a obsluhující personál se ohlašoval voláním „Ha-hej!“ Palackého firma brzy vydává první telefonní seznam čítající již osmadevadesát abonentů. Po dvou letech koncesi úspěšně prodal britské telekomunikační firmě.

Hrob Františka a Terezie Palackých v Lobkovicích

Byl aktivní i v politice. Jako velký pozemkový vlastník patřil mezi nejmajetnější české velkostatkáře měšťanského původu (šlechtickým latifundiím se ovšem jeho polnosti rovnat nemohly).[6] V letech 1861–1872 zasedal jako poslanec Českého zemského sněmu za Národní stranu.[7] V letech 1871–1872 byl i členem zemského výboru, v němž se angažoval zejména v zdravotnických otázkách, v letech 1871–1880 byl rovněž členem zemské komise, v níž byl aktivní o otázce reformy pozemkových daní.[4] Zemský sněm ho roku 1871 zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Čechách. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl 23. února 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý.[8] Opětovně byl poslancem Českého zemského sněmu v období let 1878–1889[7] a ze sněmu se stáhl teprve na výslovné přání Eduarda Taaffeho.[4]

Zemřel po roku 1908 věku 77 let. Pohřben byl v rodinné hrobce v Lobkovicích u Neratovic, spolu se svými rodiči či sestrou.

  • Zeměpis všeobecný vědecký srovnávací (Afrika, Austrálie, Oceánie, v pěti svazcích, 1857–1860)
  1. Fakticky nevykonával mandát, v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřevzal.
  2. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Vinohrady (kostel sv. Ludmily)
  4. a b c d Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 7. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Palacký, Jan (1830-1908), Geograph und Politiker, s. 296. (německy) 
  5. NEMRAVA, Antonín. První století s telefonem. PTT REVUE. Roč. 1981, čís. 3. ISSN 0322-8207. 
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 291. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  7. a b Česká společnost 1848-1918. 682
  8. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]