Přeskočit na obsah

Sionismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dr. Theodor Herzl, duchovní otec sionismu

Sionismus (hebrejsky: ציונות‎, Cijonut) je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do země izraelské (Erec Jisra'el) a vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.

Původ a vývoj

[editovat | editovat zdroj]
Theodor Herzl: Židovský stát, první vydání základní knihy sionismu

Název je odvozen od pahorku Sijón v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Samotný pojem „sionismus“ pochází od Nathana Birnbauma, jenž ve Vídni roku 1882 založil studentský spolek Kadima („Vpřed“) s protosionistickým programem a jenž od roku 1885 začal vydávat časopis Selbstemanzipation! („Autoemancipace!“).[1] Moderním zakladatelem sionismu je však dr. Theodor Herzl, který byl k myšlence sionismu přiveden kampaní proti Alfrédu Dreyfusovi. V roce 1896 napsal velice významnou knihu Židovský stát. Pokus o moderní řešení židovské otázky.

V roce 1897 byla v Basileji založena Světová sionistická organizace. Sionismus se brzy rozšířil zvláště mezi východoevropskými Židy, ohroženými antisemitismem a pogromy. Oficiální podporu získali sionisté roku 1917 v Balfourově deklaraci od britské vlády, která palestinské území po zanikající osmanské říši později mandátně spravovala. Deklarace, podepsaná britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem, byla odeslána 2. listopadu 1917 lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. Hlavními představiteli sionismu se stali prezident Sionistické organizace Chajim Weizmann a představitel dominantního socialistického dělnického sionismu, podporujícího osídlování budoucího státu kibucy, David Ben Gurion, předseda Židovské agentury zastupující palestinské Židy. Prvně jmenovaný se později stal prvním izraelským prezidentem, druhý prvním premiérem. Radikálnější, pravicověji zaměřený byl revizionistický sionismus založený Vladimírem Žabotinským, vojensky podporovaný Irgunem, který působil vedle hlavní židovské podzemní armády Hagany.

V důsledku nacistické perzekuce Židů (viz též holokaust, šoa) za druhé světové války získala sionistická myšlenka širší mezinárodní podporu a OSN schválilo plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Na základě tohoto plánu byl 14. května 1948 vyhlášen nezávislý stát Izrael.

Směry a skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Sionismus se člení na řadu politických směrů a skupin spojených hlavní myšlenkou. Mezi základní patří:

Specifickým (a politicky významným) směrem je křesťanský sionismus, podle něhož křesťané mají z teologických důvodů podporovat právo Židů na osídlení Palestiny a existenci státu Izrael.

Přistěhovalectví

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Alija.

K židovskému přistěhovalectví na území budoucího státu Izraele docházelo v několika vlnách, tzv. alijách:

Židovští osadníci vykupovali ladem ležící půdu a zakládali kolektivní osady (kibucy a mošavy). V Balfourově deklaraci z roku 1917 se podařilo získat od Spojeného království příslib k vytvoření židovské domoviny. Přesto však Britové židovské přistěhovalectví omezovali, i přes pronásledování Židů nacisty. Sionistické organizace pokračovaly v ilegálním přistěhovalectví, aby zachránily co největší počet Židů. Po druhé světové válce se sionistům podařilo prosadit zřízení státu Izrael, když Valné shromáždění OSN v listopadu 1947 schválilo plán, podle něhož měl být britský mandát Palestina rozdělen na židovský a arabský stát.

Podrobnější informace naleznete v článku Antisionismus.

Sionismus není všeobecně přijímán všemi Židy. Existují například antisionisticky smýšlející skupiny ortodoxních Židů (např. Neturej karta), které myšlenku sionismu odmítají a na území Izraele se povětšinou odmítají vracet. Tyto skupiny vnímají sionismus jako herezi, neboť dle Tóry může židovský stát založit pouze mesiáš.

Sionismus byl také v minulosti rezolucí Valného shromáždění OSN č. 3379 označen za jednu z forem rasismu.[2] Ta byla prosazena v roce 1975 převážně hlasy arabských, komunistických a rozvojových zemí. Rezoluce byla anulována v r. 1991 rezolucí č. 46/86 a v historii OSN se jednalo k roku 2010 o jedinou revokovanou rezoluci.[3]

  1. STEMBERGER, Günter. Úvod do judaistiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-988-1. S. 174. 
  2. SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6. S. 620. 
  3. LIPMAN, Jennifer. On this day: UN Resolution 3379 [online]. The Jewish Chronicle, 2010-11-10 [cit. 2011-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-14. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]