Přeskočit na obsah

Aemilianus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Aemilianus
Rodné jménoMarcus Aemilius Aemilianus
Narození207
Džerba
Úmrtí253 (ve věku 45–46 let)
Spoleto
Povolánípolitik
Nábož. vyznánínáboženství ve starověkém Římě
ChoťCornelia Supera
Funkceřímský císař (253)
římský senátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcus Aemilius Aemilianus (207/214[1] – září 253 u Spoletia) byl římský císař vládnoucí od července do září roku 253, podle jednoho pramene 88 dní.[2]

Původ a kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Mince s portrétem Marca Aemiliuse Aemilianuse

Aemilianus pocházel ze severní Afriky, podle některých autorů z Džerby, podle jiných z provincie Mauretánie.[3] Ačkoli byl nízkého původu,[4] dosáhl vlastní zásluhou přijetí do řad senátu, a poté, co absolvoval konzulát, převzal správu Horní Moesie. Za manželku měl blíže neznámou Cornelii Superu, svazek však patrně zůstal bezdětný.

Proklamace za císaře

[editovat | editovat zdroj]

Za vlády Treboniana Galla se v dolním Podunají opět obnovily boje s Góty. Aemilianovi se ve funkci moesijského místodržitele podařilo útočníky odrazit a vojáci ho nato asi v červenci 253 provolali za císaře. Aemilianus ihned vytáhl do Itálie, aby si vynutil uznání své vlády, a u Interamny poblíž Říma se postavil armádě Treboniana Galla. Ta brzy přešla na jeho stranu, císaře i s jeho synem Volusianem zavraždila, a když Aemiliana uznal i senát,[5] zdálo se, že jeho moc je zajištěna. Situace se však nečekaně obrátila, když do událostí zasáhly legie v Raetii a Noriku, věrné dosavadnímu císaři. Jejich velitel Valerianus se sám prohlásil imperátorem a podobně jako kdysi Aemilianus zamířil do Itálie. Po necelých třech měsících na římském trůně pak Aemiliana v září zabili vlastní vojáci u Spoletia.[6]

  1. Zonaras XII, 22; Epitome de Caesaribus 31, 3.
  2. Viz Chronograf z roku 354.
  3. Epitome de Caesaribus 31, 1–2; Zonaras XII, 21.
  4. Eutropius 9, 6.
  5. Podle Anonyma post Dionem (FHG 4, 193) poslal Aemilianus senátorům zdvořilý dopis, v němž se označil za jejich vojevůdce.
  6. Epitome de Caesaribus 31, 2.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]