Přeskočit na obsah

Alessandro Volta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alessandro Volta
Alessandro Volta
Alessandro Volta
Narození18. února 1745
Como, Vlajka Milánského vévodství Milánské vévodství
Úmrtí5. března 1827 (ve věku 82 let)
Como, Vlajka Království lombardsko-benátského Lombardsko-benátské království, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbenítomb of Alessandro Volta
NárodnostItalská
Povolánífyzik, vynálezce, akademik a chemik
ZaměstnavatelUniverzita v Pavii
Znám jakoVynálezce elektrické baterie
Objevitel methanu
OceněníCopleyho medaile (1794)
rytíř Řádu čestné legie
člen Královské společnosti
Řád železné koruny
ChoťTeresa Peregrini
DětiZanino Volta
Funkcesenátor (Italské království; 1809–1814)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta (18. února 1745 Como, Milánské vévodství5. března 1827 Como, Lombardsko-benátské království) byl italský fyzik proslulý svými objevy v oboru elektřiny. Objevil například třecí elektřinu, vynalezl Voltův elektrický článek nebo zdokonalil kondenzátor.

Narodil se jako sedmé a poslední dítě ve šlechtické rodině. Do čtyř let téměř nemluvil, a proto mělo jeho okolí obavy, že je slabomyslný.[1] V sedmi letech mu zemřel otec a vychovával ho strýc. [2] Měl se podle rodinné tradice stát knězem nebo právníkem. V roce 1758 začal studovat na jezuitské koleji. Měl skvělou paměť a brzy se naučil latinsky a francouzsky, později zvládl němčinu, nizozemštinu, španělštinu, klasickou řečtinu a dokonce i ruštinu.[1] V roce 1761 přestoupil na královský seminář v Comu, kde se jeho zájem soustředil na přírodní vědy. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny, prováděl různé experimenty s leydenskou lahví. Roku 1769 publikoval latinsky psané pojednání O přitažlivé síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících, ve kterém zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu.[2] V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy.

Od roku 1774 byl profesorem fyziky na gymnáziu v Comu. V roce 1775 vyvinul elektrofor, přístroj umožňující bez tření vytvořit libovolně velký náboj statické elektřiny.[1] [3] Jeho vynález vzbudil zájem v celé Evropě. Zkoumal složení vzduchu a na základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. Správně popsal vznik metanu.[1] [2]

V roce 1779 nastoupil na katedru experimentální fyziky univerzity v Pavii. O jeho přednášky byl obrovský zájem, svůj výklad doprovázel ukázkami pomocí přístrojů, které sám navrhl a zhotovil. Vrátil se opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor (1780), stéblový elektrometr (1788). Zabýval se kapacitou elektrických vodičů a začal používat termín elektrické napětí. Uvažoval o principech vzniku bouřek a v roce 1790 vynalezl eudiometr, přístroj umožňující kvantitativní analýzy plynných směsí.[2]

Cestoval po Evropě, kde osobně poznal řadu významných vědců, mimo jiné George-Louise Leclerca de Buffon, Pierre Simona Laplace, Antoina Lavoisiera, Georga Christopha Lichtenberga. V roce 1782 navštívil také Báňskou akademii v Banské Štiavnici. [2][3] Vystoupil před Královskou společností v Londýně se svou dizertační prací o kondenzátoru. Ve Vídni byl v roce 1784 přijat císařem Josefem II. Roku 1791 byl zvolen členem Královské společnosti v Londýně.

Volta představuje svůj vynález Napoleonovi (Le Petit journal 1901)

V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigiho Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly se stahují při dotyku kovovým skalpelem. Volta odhalil, že se nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů, když po řadě pokusů úplně vyloučil živé organismy. Podařilo se mu získat elektřinu tak, že do nádobky se slanou vodou ponořil dvě elektrody z různých kovů. V roce 1793 tak vznikl první galvanický článek a později sériovým spojením těchto článků sestrojil i elektrickou baterii nazvanou Voltův sloup, který umožňoval existenci relativně trvalého elektrického proudu. Tímto objevem se otevřela cesta k praktickému využití elektřiny.[1][2][3]Dlouholetý názorový spor mezi Voltou a Galvanim rozdělil vědce v celé Evropě do dvou táborů.

Volta o svých výzkumech napsal 20. března 1800 předsedovi Královské společnosti v Londýně a 28. října 1801 přednášel v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který mu udělil finanční odměnu a dlouhodobě jej podporoval. V roce 1805 byl jmenován rytířem Řádu čestné legie, v roce 1809 se stal italským senátorem a o rok později mu udělil hraběcí titul.

Po svém jmenování senátorem žil Volta téměř nepřetržitě v Miláně se svou rodinou. Oženil se v roce 1794, měl tři syny. [1]V roce 1814 zemřel jeho osmnáctiletý syn Flaminio, nadaný matematik. Poté, co byl Napoleon poražen, musel Volta z Milána uprchnout před zlobou lidu, protože byl pokládán za spojence Francouzů. Určitý čas se ukrýval u přátel v Comu, ale již v roce 1815 ho císař František I. jmenoval do funkce děkana fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. [3]

Po odchodu do důchodu v roce 1819 se uchýlil do svého venkovského sídla v Camnago poblíž Como. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici prakticky hluchý a slepý. Zemřel 5. března 1827 ve věku 82 let. Byl pohřben v hrobce rodinné kaple na místním hřbitově. [2][3]


Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt a kráter Volta na přivrácené straně Měsíce.[4][5]

  1. a b c d e f TRONNER, Pavel. Alessandro Volta: Muž, který spoutal elektřinu. VTM.cz [online]. [cit. 2023-02-16]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g KRAUS, Ivo. Fyzikové ve službách průmyslové revoluce. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2087-1. S. 73–77. 
  3. a b c d e HOUDEK, František. Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Alessandro Volta, s. 89–92. 
  4. Antonín Rükl: Atlas Měsíce, druhé české vydání, Aventinum (Praha 2012), kapitola Markov, str. 28, č. mapového listu 1, ISBN 978-80-7151-269-1
  5. Crater Volta on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]