Přeskočit na obsah

Parmenidés

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Parmenidés
Celé jménoParmenidés
RegionZápadní filosofie
ObdobíPředsókratici
Narození510 př. n. l.
Velia
Úmrtí450 př. n. l.
Škola/tradiceEleaté
Oblasti zájmumetafyzika, ontologie
Význačné idejedeterminismus
VlivyPythagoras, Xenofanés, Hérakleitos
Vliv naAristotelés, Zénón z Eleje, Melissos, Sókratés, Martin Heidegger, Friedrich Nietzsche, Baruch Spinoza, Platón
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Parmenidés z Eleje (asi 510 př. n. l.450 př. n. l.) byl řecký předsokratovský filosof, narozen v řecké kolonii Elea (dnes Velia, součást obce Ascea u Salerna na jihu Itálie).

Parmenidés patří mezi nejvýznačnější řecké filosofy a Platón jej pokládal za „otce filosofie“, patrně proto, že jako první soustavně pochyboval o smyslovém poznání a věnoval se otázce bytí. Založil Elejskou školu, k níž dále patřil i jeho žák Zenon z Eleje a Melissos. O jeho životě není mnoho známo a z jeho jediného díla se zachovaly jen zlomky.

Parmenidova báseň

[editovat | editovat zdroj]

Podle tradice napsal Parmenidés jediné veršované dílo, „O přírodě“ (Peri fyseós), které prý mělo asi 3000 veršů, z nichž se zachovalo asi 150. Báseň se snad skládala ze tří částí:

  1. z proemia (předmluvy),
  2. z části o „cestě pravdy“ (alétheia) a
  3. z části o „cestě zdání“ (doxa).

V zachovaném zlomku předmluvy (DK 28 B 1)[1] popisuje básník, jak jej „vědoucí kobyly“ v doprovodu panen unášejí cestou bohyně ke „bráně cest noci a dne“, jejíž veřeje ovládá „neúprosná Diké“ (osud, spravedlnost). Když ji průvodkyně ale uprosí, vpustí vůz k bohyni (snad Persefoně), jež básníka přivítá a sdělí mu to hlavní: je to božský úradek, že se dostal na tuto cestu, vzdálenou od běžných cest lidí, kde se dozví neotřesitelnou pravdu, na rozdíl od pouhých mínění smrtelníků, v nichž žádná pravda není. Další zachované zlomky se týkají jednak metody, pravdy a omylu, dále poznání Vesmíru, živlů a jejich původu, zárodků a plození, a konečně běžného lidského vědomí. Tak je alespoň pořádají současná vydání.[2]

Vzhledem ke fragmentární povaze zachovaného Parmenidova díla, navíc psaného neobyčejně hutným a úsporným jazykem, je jeho výklad krajně nejistý. Jisté je jen to, že jak Platón, tak Aristotelés si Parmenida neobyčejně vážili a Platón jej dokonce nechává vystupovat ve stejnojmenném dialogu se Sókratem, což ale historicky není možné. Parmenidovy názory touto cestou významně ovlivnily celou tradici západního metafysického a racionálního myšlení. Obvyklý a tradiční výklad proto vychází z toho, jak Parmenida chápali právě Platón a Aristoteles.

Parmenidés je v tomto pojetí první „kritický“ filosof, který se nespokojuje s běžným smyslovým poznáním a naopak je považuje za nejisté. Jisté poznání se musí zakládat na rozumové kritice, na požadavku bezespornosti a na pevných pojmech. Poznat lze jen to, co je stálé a se sebou samým totožné, kdežto změna, pohyb, vznik a zánik jsou jen povrchní zdání, na něž se nelze spolehnout. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se snažili vysvětlovat zkušenostní svět z nějakého principu či živlu, Parmenidés hovoří o bytí, které je jedno a stojí v jasném protikladu k nejsoucímu. „Co není, nemůže být.“ Parmenida lze tedy pokládat i za prvního teoretika, který nevychází ze zkušenosti, nýbrž ji naopak poměřuje a kritizuje racionálními kategoriemi.

Proti tomuto výkladu ovšem stojí, že ve zlomcích o světě Parmenidés sám o vzniku a zániku hovoří, jako kdyby naproti světu pravého bytí a poznání stál svět pouhého zdání. Jiní autoři připomínají, že Parmenidova báseň má náboženské, apokalyptické pozadí, takže ji nelze vykládat jen racionálně.[3]

  • „…neboť že něco poznáváme je totéž jako že to jest.“
  • Jiný překlad: „…neboť myšlení a bytí je totéž.“[4]
  • „…neboť nikdy nelze vynutit, aby bylo, co není.“[5]
  • „Na cestě jsoucího je mnoho znamení: že jsoucí nevzniklo a nelze je zničit, je jediné a z jednoho kusu, neotřesitelné a nezdokonalitelné; nebylo ani nebude, neboť je nyní vcelku a pohromadě, jedno a sevřené.“[6]
  • Jsoucí „není v nějakém ohledu nedostatečné – kdyby totiž bylo, chyběla by mu celistvost. A že je, poznáváme je totéž, jako poznání, že jest.“[6]
  • „…je ze všech stran dokonalé, jako hmota dokonalé koule, jež se ze středu rozkládá stejně všemi směry. Nemůže totiž být, aby zde nebo tam bylo větší nebo menší.“[6]
  • „Jako prvního ze všech bohů stvořila (vládnoucí bohyně) Erós.“[7]
  • K. Svoboda: Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha 1971.
  • J. Mansfeld, Die Fragmente der Vorsokratiker I. Stuttgart 1991. (Řecky a německy)
  1. Předsokratické zlomky se citují podle základního vydání Diels – Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker I.-III. Berlin 1951.
  2. J. Mansfeld, Fragmente der Vorsokratiker I.
  3. Odkazy viz enwiki.
  4. DK 28 B 3.
  5. DK 28 B 7.
  6. a b c DK 28 B 8.
  7. DK 28 B 13.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Platón, Parmenidés. Praha 1996.
  • Záviš Kalandra, Parmenidova filosofie“. Praha 1996.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]