Přeskočit na obsah

Antoine-Jean Gros

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antoine-Jean Gros
Narození16. března 1771
Paříž
Úmrtí25. června 1835 (ve věku 64 let)
Meudon
Příčina úmrtíutonutí
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Grave of Antoine Jean Gros
Alma materKolej čtyř národů
Národní vysoká škola krásných umění
Pařížská univerzita
Povolánímalíř a výtvarník
Oceněnírytíř Řádu sv. Michala (1819)
důstojník Řádu čestné legie (1828)
ChoťAugustine Dufresne
RodičeJean-Antoine Gros a Pierrette-Madeleine-Cécile Durand
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antoine-Jean Gros (16. března 1771 Paříž25. června 1835 Meudon) byl francouzský malíř portrétů, bitevních a mytologických scén období klasicismu a preromantismu. Proslavil se jako dvorní malíř Napoleona Bonaparta a byl povýšen do šlechtického stavu. Stal se vzorem pro následující generaci francouzských malířů romantismu, Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe.

Napoleon v bitvě na Arcolském mostě, 1796
Napoleon jako první konzul, 1801
Napoleon navštěvuje oběti moru v Jaffě, 1804
Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
Portrét dvacetiletého Antoina-Jeana Grose od Françoise Gérarda
Napoleon u pyramid v roce 1798, 1810
Poručík Charles Legrand, asi 1810

Gros se narodil v Paříži jako syn Jeana-Antoina Grose (1745–1831), malíře miniatur, rytce, obchodníka s uměním a sběratele umění z Toulouse, a malířky Pierrette-Madeleine-Cécile Durandové (1745–1831), sestry malíře miniatur a kreslíře Antoina Duranda. Od šesti let se učil malovat a kreslit pod vedením svého otce i matky a kopírovat obrázky z otcovy sbírky. V roce 1785 se stal žákem Jacquesa Louise Davida, který mu dal dobrý řemeslný základ, naučil ho svému stylu a ovlivnil ho svými náměty, ale Grose vždy zajímala především dynamika vyobrazených postav a barevnost. Pokračoval ve studiu na Královské akademii umění. Po otcově bankrotu a smrti a po svém neúspěchu v soutěži o římské stipendium začal malovat portréty, aby se uživil. S Davidovou pomocí roku 1793 odcestoval na studijní pobyt do Itálie, kde se věnoval zejména studiu benátských mistrů a Petra Pavla Rubense.[1] Od nich převzal kolorit a uvolněný rukopis malby.

V roce 1796 se seznámil s tehdy mladým generálem Napoleonem Bonapartem, namaloval jeho heroický portrét, jak zvedá trikolóru v bitvě o Arcolský most. Napoleon si Grose oblíbil a jmenoval ho dvorním malířem. Gros namaloval na oslavu Napoleona pět monumentálních velkoformátových scén, portrétoval také členy jeho rodiny. Grosovy obrazy byly v tomto vrcholném stylovém období ceněny jako opak tehdy slavného Anna Louise Girodeta, který maloval takřka ledově strnulé, tvarově dokonalé, ale studené akty v Correggiově stylu. Většinou však nedosahoval kvalit slavného klasicistního portrétisty Jeana Augusta Dominiqua Ingrese.

Po návratu vlády Bourbonů se Gros pokusil znovu stát dvorním malířem, když roku 1817 portrétoval Ludvíka XVIII. a roku 1819 namaloval dramatickou scénu Nalodění vévodkyně z Angoulême v Pouillacu, na níž zachytil Marii Terezii Bourbonskou, dceru Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, a ministra de Montmorencyho na útěku před davem revolucionářů. Zůstal však bonapartistou a styl své malby obrátil zpět k Davidově škole klasicismu, v níž vyučoval po odchodu Jeana Louise Davida do exilu.

Svými pozdními obrazy gros zažíval mnohé neúspěchy, i když stále dostával velké zakázky. V letech 1824-1826 namaloval fresku v kupoli Panteonu. Při freskové výzdobě stropů galerie Karla X. v Louvru v letech 1824-1826 se musel vyrovnat s konkurencí J. D. Ingrese a Hoirace Verneta. Triumfy romantiků Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe v žánru epických scén a jezdeckých portrétů kontrastovaly s úrovní jeho posledních obrazů. Když roku 1835 na Pařížském salónu vystavil obraz Heraklés a Diomeda a sklidil za něj kritiku, znamenalo to jeho definitivní pád.

Gros spáchal sebevraždu skokem do Seiny v roce 1835. V dopise na rozloučenou napsal, že je unaven životem a zrazen posledními zálibami, které jej činily snesitelným, a proto se rozhodl s ním skončit.[2] Zemřel bez dědiců, obrazy z jeho ateliéru byly vzápětí rozprodány a několik jich zůstává nezvěstných.

Hlavní díla

[editovat | editovat zdroj]
  1. Antoine-Jean Gros v Getty.edu
  2. Delécluze, 1855, s. 301

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Étienne Jean Delécluze:Louis David, son école et son temps. Paris : Didier 1855; reprint Paris 1983, ISBN 2-86589-009-0, dostupné online
  • J. Tripier Le Franc: L'Histoire de la vie et de la mort du baron Gros, le grand peintre, Paris 1880, online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]