Přeskočit na obsah

Hikoma Ueno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hikoma Ueno
Hikoma Ueno, autoportrét, asi 1870-1880[1]
Hikoma Ueno, autoportrét, asi 1870-1880[1]
Narození15. října 1838 nebo 1838
Nagasaki
Úmrtí22. května 1904 nebo 1904 (ve věku 65–66 let)
Prefektura Nagasaki nebo Nagasaki
NárodnostJaponsko
Alma materKangien
Univerzitní škola medicíny v Nagasaki
Povolánífotograf
PříbuzníYōichi Ueno (synovec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hikoma Ueno je japonské jméno, v němž Ueno je rodové jméno.
Pohled na Nagasaki z výšin Nabekanmurijama (počátek 70. let 19. století), albuminový papír se zlatým tónováním, sbírka Erwina Dubského, archiv Moravské galerie v Brně
Pohled na lodě, albuminový tisk, 19. stol.
Torii a jezero, albuminový tisk, mezi 1860 a 1900
Chrám Čion-in v Kjótu
Ostrov Takaboko poblíž Nagasaki, ručně kolorovaný albuminový tisk
Dcera daimjó Omury
Sakamoto Rjóma, 1866–1867
Socha Hikomy Uena v Nagasaki

Hikoma Ueno[2] (上野 彦馬, Ueno Hikoma; 15. října 1838 Nagasaki22. května 1904) byl průkopník japonské fotografie. Někdy je označován za otce japonské fotografie.[3] Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými vynikajícími krajinářskými fotografiemi, zejména z Nagasaki a jeho okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodina mu vytvářela zázemí a podmínky pro jeho rychlou kariéru.[4] Řada jeho příbuzných byli portrétní malíři. Byl synem Tošinodža Ueny (známý jako Šunnodžó Ueno) (1790–1851), obchodníka klanu Šimazu, který v roce 1848 dovezl fotoaparát na pořizování daguerrotypií pro daimjóa Nariakiru Šimazua a pravděpodobně to byl první fotoaparát svého druhu v zemi. Tošinodžó Ueno byl dlouho považován za první osobu v Japonsku, která použila metodu daguerreotypie v roce 1841, ale později byla tato informace vyvrácena.

Vystudoval nejdříve klasickou čínskou literaturu, pak v roce 1852, nedlouho po smrti svého otce, nastoupil na lékařskou fakultu v Nagasaki. Tam se věnoval studiu chemie, aby pomohl řídit rodinný podnik. Nakonec studoval chemii u holandského námořního lékaře Johanna Pompeho van Meerdervoorta (1829–1908) po jeho příchodu v roce 1857.[5] Pompe van Meerdervoort již v té době vlastnil kameru a fotografické manuály, i když měl jen málo zkušeností jako fotograf, zasvětil také Hikomu Uena do umění fotografie.[6]

Více na něj zapůsobil vliv švýcarského fotografa Pierra Rossiera (1829–1890), díky kterému se Ueno rozhodl věnovat fotografickému povolání. Rossier byl pověřen firmou Negretti and Zambra, aby v Asii fotografoval a pracoval v Japonsku v období 1859–1860. V Nagasaki byl jen na krátkou dobu, ale během té doby se od něho naučili princip mokrého kolodiového procesu nejen Ueno, ale také Kuwadžiró Horie (1831–1866), Genzó Maeda (1831–1906) a další. Brzy poté si Uenův přítel Horie koupil fotoaparát na mokré kolodiové desky[7] a v roce 1861 fotografoval Horie Uena při práci v laboratoři klanu Cu v Edu (nyní Tokio).[8] V roce 1862 Ueno a Horie napsali učebnici s názvem Šamicu kjoku hikkei, která obsahovala překlad výňatků deseti nizozemských odborných manuálů a která také obsahovala dodatek s názvem Sacueidžucu (Fotografická technika), ve které popsali techniky kolodiového procesu, stejně tak i proces heliografie Nicéphora Niépceho založené na asfaltu.[9]

Fotoaparát který používal Hikoma Ueno

Poté, co pracoval pro klan Cu v Edu, se Ueno vrátil do Nagasaki, ale později zjistil, že Pompe van Meerdervoort opustil zemi, proto se vzdal rangaku a studia západní vědy. Rozhodl se stát profesionálním fotografem.

Na podzim roku 1862 si otevřel vlastní fotografický ateliér poblíž řeky Nakašima v Nagasaki a také začal dovážet fotografické kamery.[10]

Podnikání zprvu nebylo tak úspěšné, ale postupně se situace zlepšovala, studio se přestěhovalo do velké a dobře osvětlené budovy v roce 1882, stal se populárním mezi japonskými a zahraničními hodnostáři a byl uváděn v turistických průvodcích v Un touriste dans l'Extrême-Orient Edmonda Cotteaua (1884) a také v románu Madame Chrysanthème Pierra Lotiho (1887). Díky cizincům zvýšila jeho firma své příjmy, což mu umožnilo používat dražší materiály a rozšířit studio. Již v začátcích Ueno překonal zdrženlivost mnoha Japonců nechat se fotografovat a pořídil portréty osobností jako například Rjómu Sakamota, Hirobumi Itóa, Šinsaka Takasugiho[11] a Kaišua Kacua. Během návštěvy Japonska fotografoval také amerického prezidenta Ulyssese Granta v roce 1879 a ruského korunního prince (později cara) Mikuláše) v roce 1891. Díky těmto příjmům Ueno provozoval studio až do konce století.

Ueno měl důležitý a blízký pracovní vztah s Felicem Beatem. Během návštěvy Nagasaki Beato využíval Uenův ateliér a fotografoval svou mladší sestru a známé a obyvatele města. Beato také fotografoval samotného Uena u chrámu Daikódži a své fotografie si vzájemně vyměnili[12]

Ueno pravděpodobně během spolupráce se zkušenějším Beatem zdokonalil svou techniku. Dalšími zahraničními návštěvníky v Japonsku, kteří ovlivnili Uena, byl holandský fotograf Konrad Walter Gratama, který rozšířil jeho poznatky z chemie v roce 1866 a také rakouský fotograf Wilhelm Burger, který pravděpodobně prohloubil jeho znalosti fotografické techniky a zároveň v Uenově studiu pořídil některé stereografie během jeho návštěvy v zemi v letech 1869–1870.[8]

Ueno sám učil mnoho významných fotografů devatenáctého století, jako byli například Kuiči Učida (1844–1875), Rihei Tomišige[13], Tokudžiró Kameja[14] (1837–1922), Šinzó Nakadžima, Nagajoši Nagai, Džóiči Noguči, Seimin Nakadžima, Tanaka, Raizo Morita, Macuroku Kikizu a Jošima Ueno. Ueno udržoval úzké vztahy s Učidou a po jeho cestě do Nagasaki v roce 1872 fotografoval císaře Meidži. Jejich alba obsahují několik stejných obrázků, které si pravděpodobně navzájem vyměnili.[15] Ueno v roce 1890 otevřel pobočky svých fotografických studií ve Vladivostoku a Šanghaji a v roce 1891 v Hongkongu.

Kromě portrétů Ueno pořídil mnoho fotografií krajin z Nagasaki a jeho okolí. Také fotografoval přechod Venuše přes Slunce v roce 1874 pro americkou astronomickou pozorovací misi. V roce 1877 jej pověřil guvernér prefektury Nagasaki Hidetomo Kitadžima, aby dokumentoval bojiště v jihozápadním Japonsku během povstání Sacuma. Za tuto misi Ueno získal zaplaceno 330 japonských jenů za 420 výtisků. Během fotožurnalistické zakázky jej doprovázeli Šiniči Secu a Džóiči Noguči.[16]

Své fotografie vystavoval nejméně na dvou světových výstaváchv roce 1873 ve Vídni a na výstavě v roce 1893 v Chicagu, na které získal cenu za „Dobrý vkus a umělecké pojetí“.

Nejdříve Ueno používal mokré kolodiové desky, ale asi od roku 1877 začal používat dovážené belgické desky suché. I přes tehdejší popularitu ručního kolorování fotografií, jsou Uenovy fotografie obvykle bezbarvé. Některé jeho negativy pravděpodobně zakoupil fotograf Kimbei Kusakabe, protože se objevují v jeho albech[17] I když se na alba nespecializoval a běžně je nenabízel, několik jich vyrobil při zvláštních žádostech pro zahraniční zákazníky.[8] Ueno používal francouzské a americké fotografické techniky a materiály (např. papír a objektivy), které upřednostňoval před britskými – na jejich produkty si stěžoval, že byly předražené a ne tak kvalitní.

Některé z jeho fotografií lze nalézt online na stránkách Freer Gallery of Art a v archivu galerie Arthur M. Sackler Gallery.[18]

Sbírka Erwina Dubského

[editovat | editovat zdroj]

Několik jeho fotografií zakoupil hrabě Erwin Dubský a zařadil je do svého souboru fotografií, který nashromáždil na cestě kolem světa v letech 1874–76 na zámku v Lysicích na jižní Moravě. Jeho sbírka čítá devět alb s více než 500 fotografiemi z různých zemí.

Fotografie představují Japonsko sedmdesátých let 19. století, kdy do Japonska připlouvali první Evropané a kdy se v Japonsku začínal rozvíjet také fotografický průmysl – nové médium, které zpodobovalo Japonsko tak, jak si by si ho poté představovali jeho návštěvníci. Japonsko se otevřelo světu v roce 1854. Za dvacet let vznikl obrovský rozmach zájmu o japonská fotoalba, která zpodobovala nejen staré Japonsko a jeho památky a podobně, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů.[19]
— Filip Suchomel

V roce 2000 vznikla Fotografická soutěž Univerzity Kjúšú Sangjó s oceněním Cena Hikomy Uena k připomenutí 40. výročí založení zdejší univerzity. Cena je určena pro objevování nových talentů a výchově nových fotografů.

  1. Tento portrét je výřez z autoportrétu s rodinou; fotografie byla publikována v plném rozsahu v Anne Wilkes Tucker, et al. The History of Japanese Photography (New Haven: Yale University Press, 2003), str. 38–9.
  2. Někdy se přepisuje jako Ujeno
  3. Archivovaná kopie. www.kyusan-u.ac.jp [online]. [cit. 2011-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-05. 
  4. The History of Japanese Photography, str. 20–21, 366.
  5. Himeno, str. 23.
  6. Bennett (1996), str. 49.
  7. nákup, který zahrnoval fotografické chemikálie financoval daimjó klanu Cu, Takajuki Tódó, a cena byla 150 japonským mincí rjó. O fotografické vybavení byl takový zájem zřejmě proto, aby se Ueno stal členem klanu Cu a měl pak přístup do Eda. Himeno, str. 22.
  8. a b c Himeno, p. 24.
  9. Dodatek je považován za první publikaci o litografickém tisku v Japonsku. Himeno, str. 24. Bennett uvádí přepsaný titul knihy jako Seimikjoku Hikkei, „A Handbook to Science“ („Příručka pro vědu“). Bennett (1996), str. 49, Bennett, The Search for Rossier.
  10. The Complete History of Japanese Photography; Bennett (1996), str. 48.
  11. Všechny fotografoval mezi 1865 a 1867. Himeno, str. 24
  12. Beato fotografoval Uena také se skupinou u chrámu Zódžó-dži, Šiba Tokio. Himeno, str. 24.
  13. Ueno a Tomišige měli blízký vztah. Himeno, str. 27.
  14. Kamejova dcera je známá jako první žena fotografka v Japonsku. Himeno, str. 27.
  15. Himeno, str. 26.
  16. Himeno, str. 27.
  17. Bennett (1996), str. 49, 50.
  18. Search results for Ueno Hikoma, SIRIS, Smithsonian Institution.
  19. Historický magazín: Hrabě Erwin Dubský [online]. Česká televize, 2007-04-26, rev. 2009-08-24. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-09. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • (francouzsky) Estèbe, Claude. Ueno Hikoma, un portraitiste à la fin du shôgunat. Tokyo: Ebisu, n°24, 2000.
  • (japonsky) Fujisaki Yasuo (藤崎康夫) and Kojima Tadashi (小島直絵). Jidai o tsukame kono te no naka ni: Nihon-hatsu no puro-kameraman Ueno Hikoma (時代をつかめこの手のなかに-日本初のプロカメラマン上野彦馬). Tokyo: PHP, 1988. ISBN 4-569-58769-0
  • (japonsky) 鈴木八郎 et al. Shashin no kaiso Ueno Hikoma: Shashin ni miru bakumatsu, Meiji (写真の開祖上野彦馬 : 写真にみる幕末・明治). Tokyo: Sangyō Nōritsu Tanki Daigaku Shuppanbu (Sanno College), 1975.
  • (japonsky) Ueno Hikoma no jinbutsuzō: Sono gyōseki to sono ato no Nagasaki (上野彦馬の人物像:その業績とその後の長崎). Nagasaki: Dejima-kotohajime-juku, 2003.
  • (japonsky) Ueno Hikoma to Bakumatsu no shashinka-tachi (上野彦馬と幕末の写真家たち, Ueno Hikoma and the photographers in the end of the Edo period). Tokyo: Iwanami-Shoten, 1997. ISBN 4-00-008341-4
  • (japonsky) Yahata Masao (八幡政男). Shashin-jutsushi Ueno Hikoma (写真術師上野彦馬). Tokyo: Maruju-sha, 1986. ISBN 4-89616-042-8
  • (japonsky) Yahata Masao. Ueno Hikoma: Bakumatsu no puro-kameraman (上野彦馬:幕末のプロカメラマン. Ueno Hikoma, professional photographer of the Bakumatsu). Tokyo: Nagasaki-Shobō, 1976. (The title is sometimes given in the opposite order: Bakumatsu no puro-kameraman Ueno Hikoma.)
  • (japonsky) Yahata Masao. Hyōden Ueno Hikoma: Nihon saisho no puro-kameraman (評伝上野彦馬:日本最初のプロカメラマン, A critical biography of Ueno Hikoma, Japan's first professional photographer). Kokubunji: Musashino-Shobō, 1993.
  • (japonsky) Ueno Hikoma rekishi-shashin shusei (上野彦馬歴史写真集成, The collected historical photographs of Ueno Hikoma). Tokyo: Watanabe-Shuppan, 2006. ISBN 4-902119-05-6

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]