Přeskočit na obsah

Orona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Orona
Orona
Orona
StátKiribatiKiribati Kiribati
Topografie
Zeměpisné souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Orona, také známý jako Hullův ostrov, je jedním z atolů patřících mezi Phoenixské ostrovy ve státě Kiribati. Přestože byl v různých obdobích osídlen, v současnosti (2023) je neobydlen.

Ostrov měří přibližně 9×4 kilometry a je tvořen pásem země o šířce několika set metrů, který obklopuje velkou lagunu s hloubkou 15–20 metrů. Lagunu spojují s okolním oceánem četné průlivy, z nichž jen pár je splavných. Celková plocha ostrova činí cca 4 km2 a maximální výška je 9 m n. m.

Flóra a fauna

[editovat | editovat zdroj]

Povrch Orony je pokryt kokosovými palmami (převážně na západní straně), tyčícími se do výšky 12–18 metrů. Zbytek atolu je pokryt křovinami, bylinami a trávou. Na ostrově žijí zdivočelé kočky, psi, krysy a prasata. Bývalí obyvatelé ostrova chovali kachny a kuřata, ale není známo, zda zde nějaká zůstala. Dále se zde vyskytují tři druhy ještěrek, suchozemští krabi a přibližně padesát druhů hmyzu. Mořské želvy ostrov využívají jako hnízdiště.[1]

Korálové útesy

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jiných atolů, jejichž laguna je pro živé organismy příliš slaná, se v laguně Orony vyskytuje mnoho ryb a mlžů. Průzkumy z roku 2000 zjistily, že rozsah pokrytí řasami poskytuje důkazy o vysokých úrovních živin, díky vysokému pokrytí vláknitými tenkými hnědými řasami na všech površích včetně skal. Pokrytí živými korály bylo extrémně nízké, méně než 5 %, ačkoli korálové hlavy typické pro zdravý útes byly hojné, i když mrtvé, což naznačovalo, že po delší dobu docházelo k chronické úmrtnosti. Na závětrné straně laguny byly identifikovány druhy korálů typické pro bahnité prostředí. Směrem ke středu a návětrné straně laguny písčité dno hrubne s růstem korálů, které se rozvíjely kolem mrtvých bombor a malých útesů. Diverzita korálů se postupně zvyšuje směrem k největšímu z průlivů, kde roste přítomnost oceánských druhů z vnějších útesů.[2]

Stejně jako na jiných ostrovech v regionu, i na Oroně byly nalezeny důkazy o prehistorickém osídlení Polynésany. Na východním cípu ostrova stojí starobylá kamenná marae spolu s ruinami přístřešků, hrobů a dalších staveb.

Není jisté, kdo nebo kdy ostrov objevil, nicméně jako Hullův ostrov byl pojmenován Charlesem Wilkesem, který ostrov navštívil v srpnu roku 1840 v rámci americké expedice, a to na počest komodora Isaaca Hulla. Pod tímto názvem byl nadále známá až do získání nezávislosti republiky Kiribati v roce 1979, kdy byl název změněn Orona.

Na rozdíl od jiných Phoenixských ostrovů na Oroně pravděpodobně neprobíhala těžba guána. Britská vlajka zde byla vztyčena 11. července 1889 a ostrov se stal součástí kolonie Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. V roce 1916 byla Orona pronajata kapitánu Allenovi ze Samojské přepravní a obchodní společnosti a stala se plantáží kopry. Nájemní smlouva byla vyplacena britskou vládou v roce 1938. V lednu 1939 byla na ostrově zřízena pošta, která fungovala až do roku 1964.

Většina obyvatel byla z ostrova evakuována v roce 1963 kvůli přetrvávajícímu suchu a klesajícímu trhu s koprou. Poté, co byl opuštěn, byl ostrov v roce 1970 znovu obsazen americkými úřady a byl podřízen kondominiu Canton a Enderbury.[3] Britské a americké nároky na ostrov skončily v roce 1979, kdy byla vyhlášena nezávislost Kiribati na Velké Británii. Vláda Kiribati převzala správu na ostrovem v roce 1981. Znovu byl krátce osídlen v letech 2001 až 2004 sběrači mořských okurek z Gilbertových ostrovů podporovanými hlídkovým člunem kiribatského námořnictva.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orona na anglické Wikipedii.

  1. PIERCE, Ray; ANTEREA, Nautonga; COULSTON, Glen. Atolll Restoration in the Phoenix Islands, Kiribati: Survey Results. [s.l.]: Conservation International, 2011. Dostupné online. ISBN 978-982-9130-07-5. 
  2. OBURA, David; STONE, Gregory; MANGUBHAI, Sangeeta, aj. BASELINE MARINE BIOLOGICAL SURVEYS OF THE PHOENIX ISLANDS [online]. The Nature Conservancy [cit. 2023-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-03-07. 
  3. Digest of United States Practice in International Law, Vol. 1979, pp. 783

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]