Praetor

Praetor nebo také prétor (z latinského prae-itor, „jdoucí vpřed“) je původní označení dvou nejvyšších římských úředníků, původně pouze pomocníků konzulů. Od roku 367 př. n. l. se jejich pravomoc vztahovala na soudní spory a vůbec otázky pořádku a práva v hlavním městě. Jako u každého římského magistráta bylo jejich funkční období jednoroční. Od roku 337 př. n. l. se praetory mohli stát i plebejové.

Po svém zvolení vždy před nastoupením do úřadu vyhlašoval, jakými zásadami se bude v nalézaní práva řídit, šlo o tzv. praetorský edikt. Tím vytvářel ius honorarium, které měnilo staré ius civile, čímž došlo k významnému rozvoji římského soukromého práva.

Praetor urbanus projednával případy mezi plnohodnotnými římskými občany a praetor peregrinus (zřízen roku 242 př. n. l.) projednával ty, které se týkaly cizinců. Praetor mohl být také pov��řen vojenským úkolem, po uplynutí úředního roku spravovali jako propraetoři některou provincii. Počet praetorů byl několikráte zvyšován a v 2. století n. l. jich bylo osm. Byly také vytvořeny další praetury, např. praetor fideicommissarius pro odkazy nebo praetor tutelarius pro poručenství.

• Encyklopedické heslo Praetor v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích