Přeskočit na obsah

Tchu-s’

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Domorodý úřad tchu-s’ (čínsky pchin-jinem tǔ​sī, znaky 土司, doslova „domorodý úřad“) bylo v Číně od 13. století obecné označení autonomních území nečínských kmenů v jihozápadní Číně na úrovni prefektury, kraje nebo okresu. První zřídila říše Jüan, systematicky je na domorodých územích zaváděla vláda říše Ming, přetrvaly i za Čchingů.

Tchu-s’, domorodý úřad, se poprvé objevilo v říši Jüan jako označení pro samosprávná území domorodých kmenů jihozápadní Číny na úrovni prefektury, kraje nebo okresu. Zatímco v jüanském období existovaly jen ojediněle, vláda říše Ming úřady tchu-s’ zřizovala systematicky.[1] Zavedla je ve velkých částech provincií S’-čchuan a Chu-kuang a zvláště v Kuej-čou a Jün-nanu.[2] Vznikaly takto „domorodé“ prefektury, kraje a okresy, jejichž status vyznačovala předpona tchu (, „domorodý“) v názvu, pacifikační úřady süan-fu s’ (宣撫司), süan-wej s’ (宣慰司), an-fu s’ (安撫司), případně i úřady čao-tchao s’ (招討司), čang-kuan s’ (長官司).[3]

Domorodé úřady byly ustanovovány tím, že náčelníci nečínských kmenů obdrželi čínské úřední tituly a odpovídající hodnosti. Méně asimilovaní a významnější náčelníci dostávali tituly vojenské[2] – zpravidla „usmiřující komisař“ v různých variantách, např. süan-fu š’ (宣撫使), süan-wej š’ (宣慰使), an-fu š’ (安撫使) a jiné, ostatní počínaje mingskou dobou dostávali tituly civilní – zpravidla čínské tituly správců prefektur, krajů, nebo okresů s předponou tchu.[1] Náčelníci s čínskými tituly byli souhrnně označováni jako tchu-kuan (土官), domorodí úředníci.[1] Měli za povinnost zachovávat loajalitu k jüanské/mingské/čchingské vládě, klid na svém území, pravidelně odevzdávat tribut,[pozn. 1] a přispívat vojenskými oddíly k vládním tažením, jinak na svěřeném území vládli podle místních zvyků.

Počínaje 16. stoletím se termíny tchu-s’ a tchu-kuan začaly používat pro různé typy regionů. Tchu-s’ se v čínské administrativní praxi začal používat pro oblasti, jejichž správa se blížila běžným čínským regionům. Jejich obyvatelstvo mělo stejné povinnosti jako Číňané a úřadovala v nich směsice domorodých náčelníků a čínských úředníků podléhajících ministerstvu státní správy.[1] Naopak domorodí úředníci tchu-kuan, vesměs s vojenskými tituly, vedli ty regiony, které si udržely většinu původní autonomie, přičemž podléhali dohledu ministerstva vojenství.[1]

Roku 2015 byly pozůstatky tří domorodých úřadů tchu-s’, v Chaj-lung-tchunu, Lao-s’-čchengu a Tchang-ja, zařazeny mezi světové dědictví UNESCO. Podle čínské agentury Sin-chua byly zapsány jako symbol historických čínských administrativních postupů „spojujících sjednocování země s respektem ke zvykům a způsobu života menšin“.[5]

  1. Například náčelníci z rodu Jang, kteří s titulem süan-wej š’ Po-čou (dřívější kraj Po-čou ležel v moderní prefektuře Cun-i) z Chaj-lung-tchunu ovládali sever provincie Kuej-čou na pomezí se S’-čchuanem, za Mingů odváděli každé tři roky 200 tun dřeva, koně a další místní produkty.[4]
  1. a b c d e HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. S. 547. (anglicky) [Dále jen Hucker (1985)]. 
  2. a b Hucker (1985), s. 78.
  3. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 48. Dostupné online. (anglicky) 
  4. SWOPE, Kenneth M. A Dragon's Head and a Serpent's Tail: Ming China and the First Great East Asian War, 1592-1598. Norman: University of Oklahoma Press, 2012. 432 s. ISBN 080618504X, ISBN 9780806185040. S. 34–35. (anglicky) 
  5. Xinhua. China's Tusi Sites Listed as World Heritage [online]. CRI, 2015-7-4 [cit. 2015-07-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-10-27. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
  • KARLACH, Jan. Pomocí barbarů ovládat barbary: Postavení tusi v oblasti Liangshanu. Praha, 2014. 205 s. Diplomová práce. Ústav Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí práce Jakub Maršálek. Dostupné online.