Přeskočit na obsah

Frigyes Csanády

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Frigyes Csanády
Velitel 13. armádního sboru
Ve funkci:
17. července 1917 – listopad 1918
PředchůdceAlfred von Schenk
Nástupcefunkce zanikla
Velitel 26. armádního sboru
Ve funkci:
11. července 1917 – 17. července 1917
PředchůdceEmmerich Hadfy von Livno
NástupceErnst Horsetzky von Hornthal
Velitel 6. armádního sboru
Ve funkci:
20. ledna 1917 – 11. července 1917
PředchůdceLudwig von Fabini
NástupceEmmerich Hadfy von Livno
Velitel 10. armádního sboru
Ve funkci:
7. června 1916 – 20. ledna 1917
PředchůdceHugo Martiny
NástupceKarel Křítek
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1916), polní podmaršál (1913), generálmajor (1910)

Narození4. května 1861
Lublaň
Úmrtí13. prosince 1937 (ve věku 76 let)
Budapešť
Místo pohřbeníHřbitov Farkasréti
Profesevoják
OceněníCísařský rakouský řád Leopoldův (1917)
CommonsFrigyes Csanády
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Frigyes Csanády (maďarsky békési Csanády Frigyes, německy Friedrich Csanády von Békés) (4. května 1861 Lublaň13. prosince 1937 Budapešť) byl rakousko-uherský generál maďarského původu. Do c. k. armády vstoupil v roce 1881 a vystřídal službu u různých jednotek převážně u královské uherské zeměbrany. Jako divizní velitel byl na začátku první světové války zraněn v Haliči a dočasně se musel vzdát aktivní služby. Po návratu na frontu v roce 1915 byl postupně velitelem několika armádních sborů na východní frontě a nakonec v Itálii. V armádě dosáhl hodnosti generála pěchoty (1916). Po zániku monarchie byl penzionován a od té doby žil v soukromí v Budapešti.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Frigyes Csanády s německým generálem Karlem Litzmannem na východní frontě (1916)

Byl synem majora Pála Csanádyho (1829–1892). Studoval nejprve na církevním gymnáziu v Keszthely a poté na kadetní škole ve Vídni (1878–1881). Jako nižší důstojník vystřídal službu u různých jednotek převážně v Uhrách (Kaposvár, Székesfehérvár, Budapešť) a postupoval v hodnostech (poručík 1884, nadporučík 1886, kapitán 1892). Mezitím požádal o přeložení k uherské zeměbraně a v letech 1890–1892 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni. V roce 1899 byl povýšen na podplukovníka a v letech 1900–1903 působil na uherském ministerstvu zeměbrany jako přednosta oddělení. Od roku 1903 byl jako plukovník velitelem 12. honvédského pluku v Satu Mare. V letech 1909–1913 velel 73. pěchotní brigádě zeměbrany v Prešpurku a mezitím byl v roce 1910 povýšen do hodnosti generálmajora.[1] K datu 1. května 1913 získal hodnost polního podmaršála[2][3] a převzal velení 20. pěší divize honvédů.[4][5]

Hrobka rodiny Schoberů v Budapešti

V srpnu 1914 byl jako velitel 20. pěší divize v rámci 3. armádního sboru povolán na východní frontu.[6] Během bojů v Haliči byl v listopadu 1914 zraněn střelnou ranou do hrudníku a musel předat velení. Během rekonvalescence od podzimu 1914 až do léta 1915 působil znovu na ministerstvu zeměbrany. V srpnu 1915 se vrátil na frontu jako velitel 38. divize honvédů a se střídavými úspěchy bojoval proti Rusům. V letech 1916–1917 byl velitelem 10. armádního sboru,[7][8] s nímž musel čelit Brusilovova ofenzíva. K datu 1. listopadu 1916 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty[9] a v lednu 1917 převzal velení 6. armádního sboru. S ním vedl boje v Sedmihradsku, během roku 1917 byl pak postupně velitelem 26. a 13. sboru[10] znovu na východní frontě. Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1917 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[11] V březnu 1918 byl s 13. sborem přeložen na italskou frontu, kde se zúčastnil bojů na Piavě a setrval zde až do konečné porážky rakousko-uherské armády u Vittorio Veneta v listopadu 1918. K datu 1. ledna 1919 byl penzionován[12] a od té doby žil v soukromí v Budapešti. Zastával čestné funkce ve spolcích válečných veteránů a v roce 1927 byl jmenován členem obnovené Horní komory maďarského parlamentu.[13]

Jeho manželkou byla Vilma Schoberová (1871–1950), dcera ministerského rady Alberta Schobera, z manželství se narodily čtyři děti,[14] synové Árpád (1894–1930) a István (*1899) sloužili za první světové války jako nižší důstojníci v armádě.[15] V rodové hrobce Schoberů v Budapešti je Csanády také pohřben.[16]

Řády a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Během vojenské služby obdržel řadu ocenění v Rakousku-Uhersku, k nimž za první světové války přibyla vyznamenání i v zahraničí.[17]

  1. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 309 dostupné online
  2. Frigyes Csanády na webu weltkriege.at dostupné online
  3. Generale und Obersten 1914; Vídeň, 1914; s. 5 dostupné online
  4. Velitelé divizí rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  5. Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 132 dostupné online
  6. Přehled vrchního velení rakousko-uherské armády na východní frontě 1914 na webu austro-hungarian army dostupné online
  7. 10. armádní sbor na webu weltkriege.at dostupné online
  8. Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  9. Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  10. 13. armádní sbor na webu weltkriege.at dostupné online
  11. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 346 dostupné online
  12. Služební postup Frigyese Csanádyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 29 dostupné online
  13. Almanach maďarského parlamentu 1935–1940; Budapešť, s. 145 dostupné online
  14. Rodina Frigyese Csanádyho na webu geni.com dostupné online
  15. Ranglisten des Kaiserlichen und Königlicher Heeres 1917; Vídeň, 1917; s. 444, 835 dostupné online
  16. Seznam pohřbených na hřbitově Farkasréti v Budapešti dostupné online
  17. Přehled řádů a vyznamenání Frigyese Csanádyho in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 16 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]